O nás

 

 

MILADA  a  JAROSLAV  KUNDRÁTOVI

Jméno Jaroslav Kundrát je v evropské řezbářské  tvorbě nepřehlédnutelný pojem . Tvořit začal už v roce 1970 a od té doby svými  řezbami  potěšil  oko i srdce desetitisíců návštěvníků galerií  a výstav , ale hlavně těch, kteří mají svého  Kundráta  doma  nebo  aspoň nablízku v některém z veřejných prostorů.

Když si v září roku 2017 odnesl svůj talent a um na věčnost, zdálo  se, že je s novou  tvorbou  atelieru MILIJARDA  konec…

Zásoby dřeva, řezbářský ponk i široká paleta dlát náhle osiřely, jenže prach, který se užuž  chystal na to všechno  usedat, nedostal šanci, protože se v zápětí ukázalo, proč je název ateliéru složen ze dvou jmen!

    Milada Kundrátová se s nejtěžším okamžikem svého  života rozhodla vyrovnat způsobem, před nímž je třeba smeknout: vzala poprvé do ruky dláto ! Přináší jí to nesmírné  fyzické  trápení, protože málo platné řezbařina je neskutečná chlapská dřina, ale co je hlavní – nám to přináší nová potěšení v podobě produkce  atelireru  MILIJARDA!  Ukázalo se totiž, že Míla nekoukala svému muži přes rameno nadarmo, důkladně znala také jeho myšlenkové pochody, představy a plány. Každý tah dláta na jejich dílcích je tedy jejím svébytným způsobem pocty, ale také komunikace s celoživotním partnerem . Povrchová úprava pak byl i u Jardových děl její doménou, takže s tou  Míla problémy nemá  vůbec.

Podpora rodiny a četných přátel  pak jen završuje fakt, který se zdál ve chvíli Jaroslavova odchodu  skoro utopií: atelier MILIJARDA  žije!

    Vedle nepřerušené řady výstav děl z pozůstalosti Jaroslava Kundráta pokračuje i vlastní tvorba ateliéru, takže příznivci  a obdivovatelé originálních dřevěných reliéfů a soch nejsou o nic ochuzeni. Naopak! K tomu všemu, co bylo, přibyla ještě úplně nová kategorie činnosti: SPOLEČNÉ PREZENTACE děl Milady a Jaroslava Kundrátových . Vítejte na jedné  z nich!

Listopad 2018  PhDr. Jindřich Honzík

Jak vše začalo, náhle skončilo a zase pokračuje…

Před chystanou výstavou v Linhartovech jsem dostala úkol napsat něco o Jardovi i o sobě. Přestože jsem s Jardou prožila notný kus života, s psaním o něm mám problém. Ne, že by nebylo o čem – naopak!

Jarda byl ale skromný chlap a nesnášel dalekosáhlé ódy. Vždycky říkal: Prosím tě, hlavně ať to není dlouhý!

Píšu několikátou verzi a pořád to není ono a hlavně – pořád je to dlouhý :-)))

Proto jsem se nakonec rozhodla dát sem to, co si napsal sám před vánoční výstavou v roce 2015 na zámku v Horních Počernicích: 

Vyrůstal jsem v Bubenči v Praze 6. Všechny víkendy jsem prožíval na  chatě u  Poříčí nad Sázavou. Tam se dala dělat spousta věcí. Třeba lodičky z kůry nebo hlavičky a zvířátka z jílu, kterého  bylo v okolí dost, nebo samorosty a taky luk nebo prak. Taky jsem si mohl vzít skicák a jít si něco nakreslit.

 Po skončení osmiletky mě to táhlo na výtvarku, ale rodiče rozhodli o praktičtější průmce. Po čtyřech letech studia se ze mě stal strojař a koníčkem se více stávala řezbařina a kreslení. Vzdělání  strojaře mi dalo hodně i pro řezbařinu. Třeba přípravu nástrojů, popouštění a broušení  dlátek.

Za celou dobu svého řezbaření  jsem vyzkoušel mnoho různých námětů, ale hlavně to byly pohádkové bytosti – draci, ježibaby, vodníci, víly, čertíci, králové, klauníci a jejich protějšky,  kterým jsem se snažil vždy dát úsměv do jejich tváří tak, aby z nich vyzařovala pohoda a dobrá nálada.

K tvorbě figurek a reliéfů jsem vyzkoušel různé druhy dřev. Topol, ořech, lípu, borovici, tropická dřeva. Nejlepší z nich byla lípa a ta  zvítězila.

Svá díla jsem si nenechával jen pro sebe a své známé, ale mými velkými odběrateli se brzo stala tehdejší umělecká družstva Zádruha, Umělecká řemesla a Krásná  jizba, které měly pobočky po celém Československu.

V roce 1978 jsem uskutečnil první výstavu v Praze. Byla velice úspěšná, což mě vedlo k upořádání  řady dalších samostatných i společných výstav.

Po revoluci v roce 1989 jsem se rozhodl skončit se zaměstnáním technika v Kancelářských strojích a věnovat se jen řezbařině. O rok později jsem šel na tzv. “volnou nohu“ a rozjel svého koníčka naplno.

Zúčastnil jsem se mnoha výstav a veletrhů v ČR i v zahraničí. Jsem rád, že svými figurkami a reliéfy mohu rozdávat lidem radost.

Do své výtvarné činnosti jsem vtáhl i svou manželku. Pomáhá mi s povrchovými úpravami, zařizuje výstavy a vede administrativu. Spojením našich jmen Míla a Jarda vznikl atelier MILIJARDA, kde to voní lipovým dřevem a včelím voskem a kde trávíme většinu našeho společného času.

Náměty pro tvorbu hledám ve své fantazii. Jsou to buď figurky a reliéfy, nebo abstraktní plastiky, např. vázy na suché květy. Řadu dílek zhotovuji také na zakázku.

 Kdo chce vidět víc, může nás navštívit v našem ateliéru. Více informací najdete na našem webu. 

J. K.

 

Tak – Jarda má hotovo a mě to teprve čeká. No, nedá se nic dělat, zkusím to:

Poznali jsme se jako děti na Svárově a naše kamarádství se přehouplo v roce 1968 v manželství. Máme dvě děti. Syna Petra a dceru Renatu. Když byly malé, četl jim táta pohádky, které nakonec nejvýrazněji ovlivnily jeho tvorbu. Využíval každé volné  chvilky k  vyřezávání – obzvláště večer, když děti spaly.

V roce 2001 jsem i já skončila se zaměstnáním. Oficiálně se moje nové postavení jmenovalo předčasný důchod, ale o zaslouženém odpočinku, jak tomu někdo říká, nemohla být řeč. Zapojila  jsem se plně do řezbářské tvorby, což Jardu inspirovalo k názvu našeho ateliéru – MILIJARDA.

Moje pomoc byla nutná – jinak by nebylo možné vyhovět stále většímu počtu zákazníků ani žádostem o výstavy v galeriích a účast na mezinárodních veletrzích. Navíc se ukázalo, že bydlení v Praze a řezbářská  činnost nejdou moc dohromady. Bouchání paličkou do dláta rušilo sousedy, po bytě byly stále hobliny a třísky, nebylo kde uskladnit dřevo… Zkoušeli jsme to v několika pronajatých prostorách, ale ani to se neukázalo jako nejlepší řešení.

A tak jsme se odhodlali k radikální změně ve své životě a v roce 2006 jsme se odstěhovali z Prahy na venkov. V domečku se zahrádkou, který jsme si postavili podle letitých snů, máme nejen fajn bydlení, ale i kůlnu na sušení a uložení dřeva a hlavně – ateliér, takže se nám cesta do práce zkrátila na pár kroků.

S postupem věku nám sice trochu ubylo sil, ale přesto jsme se zařekli, že s tvorbou nepřestaneme a že, ať se bude dít cokoliv, nebude mít náš ateliér MILIJARDA nikdy zavřeno. Měli jsme v plánu jet naplno až do roku 2019 a teprve potom trochu polevit a dělat také něco pro sebe.

V květnu 2017 se Jardovi splnil další sen – vyšla mu krásná knížka, po níž léta toužil. Jmenuje se „MŮJ DŘEVĚNÝ SVĚT“ a přinesla hodně radosti nejen nám, ale i našim příznivcům.

Jardova radost a nový tvůrčí impuls  však byly v září 2017 krutě přerušeny jeho odchodem z tohoto světa. Snad je mu na tom druhém břehu nebo v hvězdném nebi dobře – dokázal se ostatně prosadit v každém společenství…

Horší to bylo se mnou… Samotu jsem nikdy neměla ráda a obzvlášť bez Jardy jako by mi odešla nejméně půlka sebe sama…

Co dál? Konec? Takhle to přece nemělo být!

Právě v té chvíli se ukázala ohromná moc všech těch dřevěných čertíků, klaunů, hrochů a jiných zvířátek a figurek , které se na mě neustále potutelně usmívají, pomáhají mi jít dál a připomínají naše společné chvíle a touhy. Když se k nim přidala i pomoc a podpora našich četných kamarádů a příznivců našich dílek, bylo rozhodnuto.

Jednou večer jsem se v aťasu posadila na Jardovu židli  u ponku, na kterém zůstala ležet dláta a rozpracovaná sovička . Přes ramena mi koukal Kasuár přílbový – pták, kterým chtěl Jarda ozdobit naši zahradu. A byl  tam taky špalík, na kterém měl Jarda tužkou načrtnutou vlnovku na vázu.  Slíbil ji před svým odchodem jedné paní…

Vzala jsem  do ruky jedno z dlát a začala řezat. Snad mi při tom sám Jarda vedl ruku, fakt nevím, ale dnes už mám těch vlastních váz několik a pustila jsem se i do tvorby  reliéfů s náměty květin a zvířátek.

Ta práce není lehká, asi není ani moc ženská – bolí při ní ruce, záda, celé tělo. Ale zároveň mě to práce baví, uklidňuje, nabíjí , dává smysl… A také přináší radost. Nejen mně, ale třeba i té paní, která si myslela, že už se své objednané vázy nedočká. Nebo jiné paní, která měla slíbenou zlatou rybku a také už nedoufala, že se jí dočká…

Už chápu, jaké pocity prožíval Jarda. Já si jich, když byl tady, moc neužila, protože jsem měla až nad hlavu papírování a tu tvůrčí oblast měl plně pod palcem on.

Prostě – to, na čem jsme se s Jardou dohodli, platí, i když jsem na to teď sama – ateliér MILIJARDA žije!

Nejtěžší pro mě byla hned první veřejná akce – naplánovaná vánoční  výstava v roce 2017 v Muzeu v Jílovém. Byla to první  výstava bez Jardy, tedy bez autora.  Tak jsme nakonec upustili od vernisáže, chyběla i hudba – o to víc mě mile překvapilo,  co lidí přišlo a přijelo podívat se na Kundrátův velký reliéfní betlém. A tak jsem rozhodnutá tohle Jardovo dílo nejen nadále o vánocích vystavovat, ale chci se i pokusit ho dále rozšiřovat o pár dalších postaviček a oveček, jak to měl v plánu Jarda .

Přivítala jsem i milou nabídku pana Hrubého, kastelána ze zámku Linhartovy  uspořádat výstavu v červenci a srpnu 2018, na srpen téhož roku jsem potvrdila účast na Týneckém střepu na hradě v Týnci, kterého jsme se  pravidelně zúčastňovali, a další výstava je naplánovaná na rok 2019  do Jílového.

Tak vidíte – měla jsem psát o sobě, ale stejně je to o nás dvou. I když jsem v tom našem ateliéru osaměla, těch padesát společných plně prožitých roků má ohromnou setrvačnost. I v tom, že jsem od Jardy mimoděk hodně okoukala, aniž by mě někdy napadlo, že jednou i já usednu s dlátem k ponku. Myslela jsem si, že to je jeho doména a moje zájmy jsou jiné. To možná bylo, ale Jardovým odchodem se ve mně ty priority přeházely a dnes se nechám vést hlasem svého srdce, který mi říká: tvoř! Občas mě napadá, zda to není hlas jeho srdce. Od někud, kde se jednou setkáme a já se dočkám zasvěcené recenze mých dílek. Snad bude aspoň trošku příznivá…

M.K.